Poznej sebe skrze charakter

Spousta nových terapií se soustředí na jedno téma - léčí bezpodmínečným přijetím, láskou, překonáváním sebe nebo zvyšováním sebevědomí. Existuje skutečně jedno univerzální řešení našich problémů? A funguje pro všechny?

V tomto článku se podíváme na naše vztahy z pohledu charakterových typů podle Wilhelma Reicha a Alexandra Lowena. Poznáme, že ve vztahu dosahujeme svého určitým charakteristickým způsobem a že tato "strategie" nás provází po celý život. Díky tomuto poznání můžeme lépe pochopit naše konflikty v partnerských vztazích, práci, rodině i vztah nás samotných k sobě.

Žádný člověk nemůže porozumět svému chování, když nezná svůj příběh. (Alexander Lowen)

Základy práce s charakterem položil Wilhelm Reich v počátku 30.let 20.století, když odmítl Freudovo pudové vysvětlení obran (proti psychoanalýze) a orientoval se na analýzu charakteru, tedy způsobu jakým se člověk vztahuje k ostatním lidem, k sobě i ke světu.

Alexander Lowen, americký psychoterapeut a žák W.Reicha, vychází z toho, že člověku je přirozená touha po "slasti" (uspokojení svých potřeb a přání) a po "intimitě" (sdílení sama sebe). Tuto touhu má člověk od narození, ale jako malé dítě nemá všechny prostředky k jejímu dosažení. Významnou roli ve zprostředkování hrají rodiče - dítě krmí, dávají mu pozornost, lásku, hranice nebo volnost. Rodiče ale často nemají dostatek času, nebo nejsou dostatečně vnímaví k potřebám dítětě (z pohledu dítěte, ne sociálních norem), nebo na dítě přenášejí své vlastní zátěže, např. frustrace z práce, těžkostí ve vztahu s partnerem, ztráta blízkého.

Dítě se neumí s nedostatkem nebo tlaky vyrovnat "dospěle" a proto vyvine nepřímé strategie, jak dosáhnout slasti, jak se ubránit nehostinému prostředí, nebo získat pozornost.

Příklad: Maminka se vrátí domů naštvaná z nějakého konfliktu v práci. Neovládne svůj vztek a rozhazuje ho kolem sebe. Dvouletý capart chce být s ní, nechat se hladit, nebo si s ní hrát - cítit její lásku a pozornost. Nerozumí jejímu vzteku a proč ho odmítá. Myslí si, že vztek směřuje na něj. Jako dospělý by se ohradil, že si to má vyříkat v práci, ne být naštvaná na něj. Jako malé dítě to ale neumí. Zjistí, že když potlačí svoji touhu být s ní a odejde si hrát sám, tak mu sice bude smutno, bude se cítit odmítnutý, ale nebude se muset konfrontovat s nespravedlivým vztekem milované maminky.

Obranné strategie

Pokud se podobná situace opakuje a tento mechanismus obrany (v našem případě rezignace na své pocity a potřeby a odchod pryč) je úspěšný, dítě ho neopouští ale používá dál až do dospělosti.
Mechanismus reakce se fixuje podobně jako reflexy psů ve známém výzkumu I.P.Pavlova. Ti si zvykli, že společně s podáváním žrádla zazvoní zvonek. Posléze reagovali na zvonek sliněním, ačkoliv už žrádlo podáno nebylo. Reflex se zautomatizoval - přesunul z vědomí do nevědomí.

V životě potom jednáme podle naučené situace z minula, ikdyž teď už jsou podmínky jiné. Např. partner přijde domů naštvaný z práce. Místo toho abychom ho pochopili a snažili se mu pomoct, nebo se ohradili, že si to má vyřídit v práci, ne s námi, automaticky zareagujeme podle obranného mechanismu - posmutníme, stáhneme se a odejdeme stranou - v tu chvíli zavřeme své srdce a přerušíme náš vztah podobně jako jsme se to kdysi naučili s naštvanou maminkou. Náš odchod často zraní i partnera a ve vztahu vzniká bariéra.

Alexander Lowen popsal 5 základních obranných reakcí:

• zmizení, vypaření se - mně se to netýká, mám svůj svět jinde
• přilnutí - potřebuji tě, miluji tě, sám to nezvládnu, láska je řešením všeho
• nadřazení se nebo svádění - já jsem lepší, nepotřebuji tebe, ale ty potřebuješ mě (aktivní agrese)
• podřízení se - vydržím příkoří, udělám to pro tebe s radostí, ale sebe nedám (pasivní agrese)
• držení se zpátky - mám to pod kontrolou, zvládnu to, když se nevzdám svým pocitům

Tyto obranné strategie určují 5 základních charakterových typů, o nich se dočtete více v článku Charakterové typy.

Jak je to tedy s těmi terapiemi zaměřenými na jedno téma?

Pokud je moje primární obrana zmizení, pak meditace v sedě v tichu (např. zazen) může obranu zesílit.

Je-li mojí obranou přilnutí, pak víra, že vše vyřeší láska a důvěra, ji akorát posílí.

Překonávání sebe sama, zlepšování plánování času atp. může podpořit moji část, která chce mít vše pod kontrolou.

Zvyšování své hodnoty může podpořit část, která se nadřazuje. Snaha vše vydržet a vyjít všem požadavkům vstříc (např. karmajoga) naopak část, která se podřizuje.

Podpoříme-li svoji obrannou strategii můžeme se po určitou dobu skutečně cítit lépe. Od toho jsme si konec konců tuto obranu vytvořili. Odvede nás ale opět o trochu dále od skutečného zažívání a sdílení sebe. Je to něco jako když si místo péče o své tělo koupíme lepší oblek. Na krátko pomůže, ale za chvíli opět stojíme nespokojeni před zrcadlem.

Cestou proto je znát svoje obrany a dále je nepodporovat.

Pokud je mojí obranou zmizení potřebuji hledat způsoby jak se více zapojit do života spíše než sedět o samotě. V případě přilnutí se potřebuji postavit na vlastní nohy spíše než očekávat, že láska vše vyřeší. V případě překonávání se potřebuji hledat cestu jak se odevzdat a uvolnit. 

Více se dozvíte v článku Charakterové typy.

(Shivo)